1x05

Došla jsem do pokoje. Tam seděla roztřesená, ale zjevně šťastná Irwin. "Pořád studuju!" zakřičela šťastně a vrhla se mi kolem krku. "To je dobře." usmála jsem se a řekla si, že až tohle zkončí, dlužím jednomu profesorovi obří čokoládu a poděkování.

U mě na posteli se cosi válelo. Byl to dopis. Otevřela jsem ho a na ruku se mi vykutálel malí bílo-stříbrný kroužek. Akorát tak na můj prsteníček. Pro jisotu jsem si ho na prst po své lektvarové zkušenosti nenavlékla, ale jenom ho opatrně položila na noční stolek. I když jsem opravdu nebyla v náladě na čtení, tak jsem si dala dopis před nos a dala se do toho: Zdravím vílo,

Každá planeta má nějaké svoje znamení, znak, nebo alespoň něco charakteristického. Chtěli jsme Zemi konečně taky zařadit dokonale mezi ostatní. Ať se stane součástí magické dimenze. A mezi to se počítají i tradice. Dlouho jsme přemýšlely, co to bude, co nás mezi oatatní dostane. A nakonec jsme došly k tomuto - bude Bílý kruh. Právě ta věc, který dostala všechny pozemské víly ven z jejich vězení a plně osvobodila magii na Zemi. Každá pozemská víla bude mít svůj. Na Zemi se dá použít jako magická zbraň, či pomocník, všude jinde také, ale bude o hodně slabší. Jeho nejlepší použití na ostatních planetách pro tebe bude jako poznávací znamení. Když potkáš vílu, která tenhle koružek také nosí na prstě, víš že u ní můžeš hledat pomoct a ona u tebe. Nos ho prosím pořád na ruce.

Roxy, (už ne) poslední víla na Zemi.

Zasvítily mi oči a já si navlékla kroužek na prst. Hned jsem se cítila sebejistější.

Gizma vešla do pokoje jedné ze třeťaček. "Ahoj Linsie! Nechtělas dneska pomoct s těma šatama na ples?"

"Gizminko, zlatíčko, tak ty ses na mě přece jen nevykašlala kvůli té pozemské vidlačce!"

"Jasně že ne, prosimtě, co si omě myslíš, bylo to rychlý. Tak vypravíš se?"

"Jasné!"

"Jenom, prosím tě, Palladium nám narval do úkolu něco, co nemáme v učebnici, prej se máme mrknout k vám, tak když už valíme do města, mohla bych se jenom rychle mrknout k tobě? A vem si pěněz dost! Na sobě nesmíš šetřit, ano?!"

"Neboj se, nejsem šetřílek. Učebky mám naházené v pokoji, klidně se mrkni, jestli ji najdeš! Já se musím přepudrovat a převlíknout!"

"Dobře, však já mám čas, neboj."

Gizma se zoufale podívala na nehorázný binec v pokoji. Ale knížek tam naštěstí moc nebylo. Víla nebyla zrovna knihomol. Prohrabala se všude. "Víš, že máš v pokoji ještěrku?!" křikla Gizma na vílu. "Tak tu potvoru zabij!" ozvalo se. Gizmě se udělalo špatně. "Odstěhuj se zpátky do Mračné věže." zasyčela si pro sebe a opatrně snesla ještěrku ven z okna v morphixové bublině. Potom našla knížku. Oddechla si. Recept tam byl. Bleskově si ho opsala na ruku. "Linsie, zlatíčko, vyrdžíš ještě chvilinku? Zapomněla jsem něco. Okamžitě se vrátím a můžeme ty šaty jít vybrat!"

"Dobrá, ale pospěš si prosím, nebudu na tebe čekat celý den zlatíčko."

S myšlenkou, že opravdu neví, kdo tu na koho čeká, Gizma vyběhal z pokoje a u sebe v ložnici si opsala recept na první volný kus papíru. Ten pečlivě schovala do stolku tak, aby ho našla. Pak odběhla zpátky za vílou.

Gizma se právě nacházela ve větší skupince víl, která brebentila a táhla se Magixem. Už za sebou měla asi dvě hodiny nakupování a přesto věděla, že to nejhorší ji teprve čeká. "A Gizminko, zlatíčko, co vlastně vidíš na té pozemské holce? Anebo ona tě snad zaklela? Prý to jsou strašné potvůrky."

"Ale né, Ryster je kamarádská. Je milá."

"A to by ses kvůli ní vykašalal na nás?"

"Potřebovala jsem s ní něco vyřešit."

"Tak. Teďka si tu klekneš slíbíš nám, že my budem vždycky na prvním místě."

"Tak to promiňte holky, ale to vám fakt neslíbím."

"Není na nás ta holka nějaká drzá? Předtím, než potkala tu pozemšťanku, tak se takhle nechovala." zamručela jedna víla. Linsie se na Gizmu zašklebila: "Ale slíbíš. Dej mi kousek." vytrhla Gizmě z ruky celý zbytek její svačiny. "Hej, já mám hlad!" bránila se. "Prosímtě snad nenecháš kámošku o hladu. A ještě si mi to neslíbila. Vlastně nám. Viďte holky."

Zbylé tři holky zakývaly hlavou. "Fakt ne." bránila se Gizma dál. "Ale jo." jedna víla jí dala herdu do zad. "To bolelo, laskavě se mírni!" vyjela na ni Gizma. "Ale simtě." dostala další, "Seš citlivka."

"Jo." přidala se další s kopancem. "Bavíte se dobře???!!!!!" vyjekla Gizma. "Jasně." teď dostala facku. Napnuly se v ní všechny nervy k prasknutí. "Tos podělala!!!" zařvala přes celou ulici a víla dostala pořádnu pecku přes tvář nazpátek. Okamžitě se rozbrečea. "Holky to bolí, ona se úplně zbláznila!"

Kolem Gizmy se najednou vyrojila žezla a všemožné magické útoky. "Tohle na tebe napráskáme Faragondě, co si to dovoluješ!" vykřikla na ní Linsie. "Tak si vzpomeň, kdo si začal, připadá ti to normální?!"

"To ne, ale my jsme princezny, víš zlatíčko?"

"Tak se běž vyprinceznovat zpátky za tatíčkem, aby tě převychoval, fifleno!"

S tímhle se Gizma rozutekla pryč. Předtím jí to připadalo normální, ony jí tohle dělaly častěji, myslela si, že to kamarádky prostě dělají. Jenomže potom potkala Ryster. Banda princezen jí mezitím obsadila cestu k nástupišti a čekala, až se objeví. Věděla, že by z toho nevyšla minimálně bez tří modřin a spousty odřenin. A ty holky by to před ředitelkou stejně nějak zakecaly. Opřela se o zeď. Naprosto zoufalá. Teď už jí zbývala jenom jedna věc. "Přeměna!"

Z Magixu do Alfey to byla bláznivá vzdálenost na let, ale jí to bylo jedno. Nakonec tam stejně doletí.

"Tak jak?" zazpívala jsem vesele, když Gizma vešla ke mě do pokoje. "Tohle...TOHLE! Už v životě NIKDY VÍC!!!!!"

"Já ti to věřím... A ten recept?"

"Mám. Zaplatila jsem za něj vlastním rozumem!"

"Holky, stalo se něco?" ozvala se Irwin. "Né, pohoda!" vykřikla Gizma a svalila se ke mě na postel, obličejem dolů. "Na." zahuhňala a dala mi lísteček. Přečetla jsem si ho. "Gizmo?"

"No?"

"Ty víš, jak ty přísady vypadají? Jen tak, kdyby je v kabinetě neměl popsaný."

"Ne."

"Dobrá. Jdu do té knihovny sama, jak se tak koukám..."

"Já.. Fakt sorry, ale já už nemůžu."

"Pohoda." plácla jsem ji po zádech a nechala ji se dál válet v mé posteli. Gizma tam zůstala ležet, pořád obličejem dolů. "Kdes byla?" zeptala se po chvilce najednou Irwin. "Nakupovat s... s holkama."

"Ale neznělas, jako kdyby šlo jen o nakupování."

"Tak nezněla."

"Co se stalo?"

Gizma se najednou zvedla a rozbrečela se. "Stalo se to, že teď nehrozí vyhazov tobě, ale mě!" s tím se svalila zpátky a už tak dlouho ležet zůstala.

"Zlom vaz." sykla Gizma. Oddělila jsem se a běžela směrem k Palladiovu kabinetu. Po cestě jsem si ho všimla za jedním rohem. Teprve šel do třídy. Sprintem jsem se rozutekla zpátky a skočila do jiné chodby. Prošel kolem zatáčky bez povšimnutí. Rychle jsem běžela zpátky. Doběhla jsem až k jeho kabinetu. A nečekaně - byl zavřený. "My sme nablblý!" nadávala jsem. Zapomněly jsme na tak základní věc. Ale potom mě napadlo ještě něco.

Vyběhla jsem ven ze školy a cestou se vyhýbala všem osobám na chodbách. Taky jsem přece už dávno měla sedět v hodině. Oběhla jsem školu do parku za ní. Někde tady by mělo Palladiovo okno. A jakožto učitel lektvarů si musel neustále větrat, ne? Mohl tam mít tuny výparů ze všeho možného. Přepočítala jsem si podle svých mizerných vzpomínet okna a zjistila, že to, které by podle měmlo být jeho, je skutečně otevřené. Jenomže jsem tam nemohla vylézt. Bylo v patře a stěna školy je hladká. K mřížím na oknech naštěstí naše důvěřivá škola ještě nedošla. Kus před oknem byl strom. Vysoký strom a taky pořádný kus před tím stromem. Nejen, že já bych na něj nevylezla, ale ještě bych to neskočila. Ale někdo by mohl. A ten někdo jsem já. Ale ne jako človek... Jako kočka. "Musíš Ryster!" zasyčela jsem a pokusila se udělat to samé jako v Palladiově kabinetě, ale pozpátku. Na první pokus jsem si trochu odřela koleno a nic se nestalo. "No tak! Musíme vědět, co s tou holkou je!" skočila jsem vysoko a představovala si, jak dopadnu na všechny čtyři. A dopadla. Radostně jsem švihla ocasem a běžela ke stromu.

Těsně před stromem mě napadlo, že bych se taky mohla naučit vytasit drápky. Šlo to samo. Naštěstí pro mě. Vyskočila jsem na strom. Byl to pro mě trošku hlavolam, ale po dvou skocích jsem se v běhu po stromě ustálila a vyskákala až nahoru. Zaseknout drápky, zatáhnout drápky. Napohled tak jednoduché. Doťapkala jsem skoro až na špičku větve nejblíž oknu. Prý dokážu skákat hodně daleko. Zachraňtě mě někdo. Zacouvala jsem a pak se rozběhla po větvi.

Plachtila jsem docela slušně. Ale pak se ozval čísi výjek. Na setinu sekundy jsem se mrkla jinam a čumákem narazila do okna. Moje přední tlapky byly na parapetu, ale sjížděly. Bleskově jsem do něj zasekla drápky a na zadníma nohama jsem se s vytasenými sdrápky do odřážela ode zdi až do okna.

Teprve teď jsem se otočila. Stála tam víla a zírala na mě. Potom utekla. Na parapetě zůstaly obrovské rýhy od drápů. Nevěnovala jsem jim pozornost a začala hledat věci. Měl je všechny. Nacházela jsem si je do kapes a chystala se zmizet zase oknem. Za mnou se ozvaly kroky a okno se mi zavřelo těsně před nosem. Hledala jsem ty přísady moc dlouho. Rozklepaně se mi povedlo se proměnit na kočku až na třetí pokus. Tak, tak. Stoupla jsem si mezi dvě police, zrovna když tam vešel Palladium s Faragondou, které se ještě kolem rukou rozplívala poslední energie, jak zabouchla okno. Palladium si mě okamžitě všiml. Jenomže věděl, že nemůže nic říct. Moje štěstí. Faragodna přešla k oknu a všimla si drápanců. Zavolala si Palladia k sobě. Několikrát kolem mě prošla i Faragonda, a bylo vidět, jak se Palladium bojí víc než já, že budu odhalena. Skoro se mi z toho pohledu chtělo smát. Nakonec Faragonda pokrčila rameny, řekla že budou muset pátrat jinde, tady už zloděj není a odešla. Palladium se dal do odchodu taky a zastavil se u dveří. Otočil se zpátky na mě. Očekávala jsem kázání a průšvih, ale jenom mi ukázal, že mám zmizet. Proběhla jsem kolem něj ven z otevřených dveří a vypařila se.

Se stále třepajícími se koleny jsem doběhla do třídy a vpadla do lavice. Zjevně jsem musela být úplně zelená, protože všechny víly kolem se mě okamžitě začaly ptát, co se stalo. V tu chvíli mě to napadlo. "Onn-a mě honila tak.. taková veliká bílá kočka! Málem mě pokousala a pořád vrčela. Úplně z ní sršela temná energie. Utíkala jsem před ní ven, protože jinou cestu jsem neměla. Pořád se po mě sápala a chtěla mě zakousnout, nebo co, měla jsem strašný strach. Potom mě ta kočka nechala a utekla někam za Alfeu. Jako by po mě chtěla, abych ji vyvedla ven. Ta potvora nemohla trefit." potom jsem se pro dodání dojmu rozbrečela. Och jak uvěřitelné.