1x10

Kolem ní to dunělo a Irwiino tričko, které držela, se začínalo trhat. Zoufale se snažila holku držet, jinak ji ten vír odnese někam daleko. Nakonec to s nimy oběma mrštilo kamsi pryč.

"A tenhle, ehm, obchodník s vínem by nás nezamněstnal?"

Aura vymyslela, že musíme sehnat práci. Docela jsem souhlasila. Vůbec jsem na to nechtěla ani pomýšlet, ale bylo naprosto nejisté, jak dlouho tady máme tvrdnout. Takže jsme potřebovaly si nějak vydělat peníze, abysme tady mohly zůstat. Aura se na ceduli u obchodu jak z patnáctého století zašklebila. "Ani ze srandy, tady už sem jednou makala."

"No a?"

"No a přišel si tam pro mě náš přítelíček v černém hábitu."

"Osobně?"

"Áno."

"Co ho k tomu přinutilo?"

"Se mě neptej."

"A co se stalo?"

"Rozbila sem mu o hlavu padesátiitrovej demižón."

"Proč zrovna padesátilitrovej demižón?!"

"Ten stolitrovej sem už neunesla."

Pochopila jsem pravděpodobné nadšení majitelel obchodu z události a pokračovala dál kolem ulice. Tohle město doopravdy nemělo logiku. Ať to Aura vysvětlovala jak chtěla. Bylo blbost. Rozhlédla jsem se kolem dokola a pokračovala dál po ulici.

"Všechno vcelku?" zeptala se Gizma Irwin. "Asi jo." zahučel vedle ní hlas. Obě se teď tásly zimou. Dopadly tvrdě na dlažební kostky, a ještě ke všemu ty mizerně opracované. Gizma se sezbírala ze země a pomohla nahoru i kamarádce. "Asi netušíš, kde sme, což?" zeptala se jí. Irwin zavrtěla hlavou. "Doopravdy nevím."

"Každopádně - někde tady je asi Ryster."

"Skutečně?"

Jako znamení se nimi ozval křik. "Elis!" vyjekl hrubý dívčí hlas. V další chvíly Irwin zaječela a uhla před ohnivou koulí, která proletěla těsně kolem ní. Gizma se okamžitě otočila za hlasem. "Přeměna!!"

Ruku s holí jsem Auře strhla tak, tak. Ten růžový ohon se nedá zapomenout. I když teď byl trošičku zmoklý. Gizma se sice poksila o přeměnu, jenomže z mě neznámého důvodu se nic nestalo. "Co ti hrabe?!" vyjekla na mě Aura. "To je Irwin, ne Elis!" vyjekla jsem na ni. Aura ztuhla. "Hups..."

To mě už ale zjevně Gizma poznala. "Ryster!"

V zápětí mě kamarádka, zmoklá jak slepice a smrdící tisíkrát hůř, objímala. Irwin se ustrašeně tiskla ke zdi vedle ohořelého kráteru, ale nakonec se odvážila taky přijít blíž. Smrděla stejně tak. "Co se vám dvěma stalo?" zeptala jsem se. "To nech na jindy! Sme tu!" vyjekla radostně Gizma. "A nevíme, jak pryč." zavrčela Aura a mávnutím hole je obě osušila. Smrad tak sice zůstal, ale když je Aura osušila a vytvořila kolem nich stejnou auru jako kolem mě, alespoň se přestaly klepat.

Aura zívla. "Začínám bejt z toho kouzlení stahaná. Někde se musíme vyspat."

"Máš typ?" zeptala se Gizma okamžitě. Potom se otočila ke mě. "Kdo to vlastně je?"

"To je Aura. Kouzelnice z Bety. Auro, tohle je Gizma a Irwin."

"Těpic." zamručela Aura, "Něco bych měla. Poďte."

Město vypadalo celkem mrtvě ve všech jeho částech. Ale tam, kam nás vedla Aura To bylo o poznání lepší. Už tam sem tam po ulici i někdo chodil. Aura přišla k jednomu celkem velkému domu a zabušila na dveře. Ozval se šramot a kdosi otevřel. Byl to týpek, vypadající tak na dvacet pět s poměrně šíleně vyšinutým výrazem ve tváři. "Hej Pepane, můžem se tu vychrápat?" zamručela Aura tou nejbrutálnější hantýrkou i s přízvukem, který uměla. Ksicht týpka se usmál. "Jasně."

Z hlasu bylo poznat, že jeho praštěnost plyne snad jen z povahy a ne z toho, že by mu fakt něco bylo.

Aura vkráčela dovnitř a otočila se na nás. "Tohle je šílenej Pepa. Umělec. No moc mu to nejde... ale hlavně proboha pochvalte všecko, co uvidíte." šeptla nenápadně. Potom nakrčila nos: "A vy dvě smrdíte jak dračí lejno." V tom se obličej Pepy rozšířil v poťouchlém úsměvu. "Dračí lejno! To je nápad!" a odběhl někam dozadu.

Dům by vklidu mohl mít další patro, ale tohle byla spíš taková vysoká síň s menším ochozem. Všude se tu tyčily sochy. Pěkné byly, to ano. Jenomže autora zjevně nenapadly zrovna všední nápady. Kromě soch v podobě kastrólu, a člověka, co má místo hlavy hrnec, se tu ještě navíc tyčilo cosi, co vypadalo jako socha v podobě latríny.

"Máš to tu fakt moc pěkný!" vykřikla jsem. Zezadu se ozvalo jen spokojené zamručení. Aura měla ruku přilepenou na obličeji. "Proč já vůbec mluvím?" zahuhlala. "Co je?" zeptala se jí Gizma. Aura jen zavrtěla hlavou.