1x09

Irwin pochodovala po pokoji. Byla nervózní. Všechno, co se dělo, se točilo kolem ní, ale jí o tom nikdo nic neřekne. To, že Gizma odešla do Mračné věže pro ni byla poslední kapka. Teď už byla naštvaná. Ryster se vypařila, Gizma odešla a profesoři se k ní chovají divně. Měla pocit, že zrovna ona by o tomhle měla vědět co nejvíc. Jenomže opak byl pravdou. Profesoři k ní byli trošku vyměklí, Irwin potřebovala vědět víc. Prostě by jí jinak praskly nervy. Jenomže se strašlivě styděla. A něco z ostatních mačkat prostě neměla v povaze ze samotné svojí podstaty. Ale Gizma říkala, že Ryster se ztratila. Někam. A když se něco ztratí, tak se to může najít. Mohla by ji jít hledat. Irwin ještě jednou prošla po pokoji a potom vyběhla ven ze dveří.

I o Gizmě se tou dobou nedalo říct, že by byla ve své kůži. Ten den ještě ke všemu měla delší vyučování. I když měla pocit, že další dávku černé magie už nesnese, zbývala jí ještě jedna hodina. Navlečená ještě pořád ve svém vílím ohozu, tedy hezky barevných žlutých šatech, vypadala jako bílá ovce. Ale s tím, že ten zbytek byly ty černé. Některá slabší kouzla jí šla a dokonce i bavila. Byla tak na hraně s dobrou magií, jenom trošku škodolibější. Ale učitelé se už propracovávali k horším věcem. Měla chuť se jít někam zahrabat. Medailonek ji ne a ne odněst, i když vlastně teď už byla čarodějka. Anebo ne?

Co šlo o mě, tak jsem tou dobou dopádila s Aurou na zádech k hradbám města. Nevybíravě jsem svůj náklad shodila a praštila sebou do sněhu. "Hej!" vyjekla Aura těsně předtím, než dobrzdila nosem. Stejně se jí nic nestalo. Přeměnila jsem se na člověka a s politováním zjistila, že na zimu zrovna oblečená nejsem a začala se klepat. Aura si toho všimla a mávla holí. Kolem mě se vytvořila aura (ta holka má vystižný jméno, že?) a zima mi být přestala. "Díky."

"Není zač. Jdem dovnitř?" ukázala Aura na hradby. "Nevím, ty to tam znáš?"

"Tak trochu."

"Tak ty seš odtud?"

"Ale vůbec ne, jenom tu už trčím něco kolem týdne. Možná víc. Podařilo se mi té potvoře jednou zdrhnout. Pak sem se tam vrátila."

"Proč proboha?"

"Pro deník, co ho u sebe ta potvora nosí. Něco si do něj furt píše a mě to deptá. A na Elis je cosi divnýho. Chtěla jsem to zjistit. A taky mě docela zajímalo to kouzlo, kterým způsobil, že ten medailonek má tak příšernej čuch."

"Jakej medailonek?"

"Ten, co mě sem dostal. Měly ho v ruce i starší a lepší holky v kouzlení než já, ale on sebral mě. Slabou prvačku. Pokud to chápu, tak taky asi budeš začínající."

"Trefa. Neumím vykouzlit ani sedmikrásku. Ale zvěromága to nepozná." zachechtala jsem se. "Naše štěstí."

"Takže se tam chceš vrátit pro ten deník?" zeptala jsem se. "NE!!!"

"Proč? Chtělas ho na bádání a mě by to popravdě řečeno taky zajímalo. Už kvůli Irwin."

"Kdo je Irwin?"

"Kamarádka. Je úplně stejná jako Elis. Jenom... hodná?"

"Aha. Já bych tam šla... ale ten jeho... dungeon? A armáda potvor + nepočítám další potíže. Například Elis."

"To je to s ní fakt tak strašný?"

"Je to největší potvora pod sluncem. Prej by měl bejt každej alespoň trošičku hodnej, ale o ní to neplatí, nedělej si prosím iluze. Je to potvora až do morku kostí. A je trošičku průsvitná.... Jako by byla duch, ale není."

"Průsvitná?"

"Jo, jednou jsem ji viděla zkrz světlo a přísahala bych, že byla trošičku průsvitná!"

"No super. Ta holka je stejná jak Irwin a ještě navíc průsvitná. Hodinky s vodotryskem náhodou nemá?"

"Ne. Ale já mám hodinky s plamenometem."

"Nemusíš mi je ukazovat. Mimochodem, co je tohle vlastně za město?"

"Tohle je Tisa. Nebýt magie, tak v téhle ledové poušti nic jinýho nenajdeš. Obchodní stezky by byly věčně zasypaný sněhem. A to nemluvím o těch živých problémech. Třeba Elis a našemu přítelíčkovi. Kolem dokola najdeš tak leda pár loveckých chat, který stejně obývají jen lidi z Tisy. Vlastně - tohle město je jen zbytek toho, co tu bývalo. Prý. Stojí tu už jen z nostalgie. Pro některý je to domov a nechtěj odejít. Tisa je prostě způsob života. Hodně těch lidí má zahrady nebo tak hodně daleko. A choděj tam portálama. Bez nich by byla Tisa v pytli. Stejně je nechápu. Já toho totiž tady mám plný zuby."

"Pročs neproběhla portálem?"

"To bych mohla. Jenomže ten, kterej mě semka dostal a zase může dostat pryč, je tady. Mimochodem, pokud bys někoho slyšela mluvit o Ledové pevnosti - je to Tisa."

"Pokud se můžou portnout tak daleko, teda jak tvrdíš daleko, tak proč neprojdeš do Magixu."

"Mezidimenzionální portály tu nepěstujou. Nebuť labuť."

"Mám v tom binec."

"A víš, že já taky? Jednoduše - tohle není Magická dimenze. Tohle je... prostě zapadákov."

"To je pochopitelnější."

Irwin pádila k Mračné věži. Musí z Gizmy dostat víc. Zadáchaně se zastavila až před vchodem a sama se pozvala dál. Teď jenom růžovlásku najít.

Gizma byla tou dobou z učení vyřízená. Nemluvě o tom, jaké měla ze života peklo. Tak trochu zapomněla, že v Mračné věži se nepochybně bude potulovat stará parta z náměstí. O naschvály určené na její osobu neměla nouzy. Začínala ty holky opravdu upřímně nenávidět. Zrovinka šla po chodbě, když uslyšela nadávky: "Ale no tak, holka, snad si nemyslíš, že se budeš jen tak motat po Mračné věži?"

"Pusť mě! Potřebuju někoho najít! Pusť mě!"

"Ale, ale, ale, ale, no ták. Klídek raple."

"Pusť mě ty ...čarodějko!"

Gizma bránící se osobu okamžitě poznala po hlase. A i kdyby, nikdo jiný se takhle neomezoval v nadávkách. Vyběhla za roh k hádce. "Hej, pusťe ji!"

A byly to ty holky. A byla to Irwin. "Ale co to tu je? Jedna víla a jedna přeběhlá víla?! Holky, máme pré!"

Kolem ní se zasmály další čarodějky. Jedna z nich ihned začala: "Tak co s nima uděláme? Vykoupeme ve stoce a oválíme z bahně, anebo oválíme v bahně a potom vykoupeme ve stoce?!"

"Beru to první." zahyhňala se další.

Gizma vyjekla a sletěla do stoky u Mračné věže. Kousek od ní sletěla do něčeho jako voda i Irwin. Potom je magie čarodějek stáhla pod vodu, kde se obě nalokaly humusu do sytosti. Když se vynořila, začala Irwin prskat a Gizma jenom otráveně vyplivla vodu. "Já vás tak upřímně nenávidím." zasyčela Gizma. Holky to braly jako velikou legraci. Gizma chytla trošku přitopenou Irwin a pomohla jí držet se nad hladinou. Nevěděla, co je ještě čeká. "Já sem ani netušila, že je vůbec možný někoho takhle upřímně nenávidět jak je." zasyčela si pro sebe. V tu chvíli jí medailonek na krku zasvítil a Gizma s vyjeknutím zmizela. A Irwin s ní.