1x01

Pomalu jsem vkráčela do areálu Alfey. Zmatená ze všech událostí, ale i přesto naprosto nadšená. Můj příchod sem neproběhl nijak extra zvláštně. Nepodařilo se mi u toho rozmlátit centrum žádnýho města, hřbitov, nebo ještě líp celou planetu. I když bych s tím rozhodně nevybočila ze stylu. Vlatně... heslo mého života je: Jsem naprosto normální... Jenomže právě proto jsem tak zvláštní. Ano, platí to i teď. Normálně mi přišel dopis. V růžovoučké obálce a můj bratr měl druhý Vánoce. Ale luja. A tak tu teďka stojím s kufrem v ruce, bez kamarádky, ani jediné. Což je taky na draka. Kufr v mé uce už pořádně ztěžkl, i když ho táhnu teprve pár minut. Portál za mnou už dávno zmizel. Ohlédla jsem se a málem čekala, že tam uvidím svůj pokojík, ze kterého jsem zmizela teprve před chvilkou. Neuviděla. Prudce jsem se nadechla, nadhodila si kuft do náruče a rozběhla k hloučku holek na jednom kraji nádvoří. Však ono to nějak dopadne.

Kdyby vás to zajímalo - Jsem ze Země a jmenuju se Ryster.

Začátky bývají vždycky těžké, tady asi platí taky. Trochu mě děsilo, že tu vlastně bydlet celý rok. Jenom na prázdniny domů. Hloučet holek se zavrtěl a ozvalo se chychotání. Typické. Počet lidí na nádvoří se pomalu, ale jistě, zvyšoval. Chvilku jsem poslouchala hovor holek v hloučku. Zjevně to nebyla žádná parta, tak jsem se vmáčkla mezi ně a poslouchala dál. Pár z nich si mě prohlédlo, ale dál už mi nevěnovaly pozornost. Tak takhle to začíná.

Konečně na nádvoří vešla ředitelka. Řeč byla krátká, ale jasná. Konečně jsem s trochou chuti běžela najít svůj pokoj. Radostně jsem vyskákala na schodky. A hlavou napálila přímo do sloupu. V mžiku jsem se válela na zemi a kufr mi spadl na kolena. Za mnou se ozval smích. Byla tam parta asi čtyř holek. Ale mě zaujala ta uprostřed. Bylo to opravdu zvláštní zjevení. Když všimla, že si ji tak upřeně prohlížím, trošku se zavrtěla. Byla tmavší pleti, ve žlutých šatech, ale mě zaujalo něco jiného. Ta holka byla hezká. Ne, ne jako ty některé pomalované malovátky. Ona to nepotřebovala a byla doopravdy STRAŠNĚ hezká. A veřte mi, já opravdu mám zájem o kluky. A b neposlední řadě měla tmavě růžové vlasy. Což mě už po prvních pěti minutách zde neudivovalo. Jedna z holek mi podala ruku. Vzala jsem ji a vytáhla se nahoru. "Díky." řekla jsem jí a vzala si kufr. Teď najít ten pokoj.

Před pokojem jsem se zastavila. No, teďka asi bude načase udělat první dojem na svoje splubydlící. Nezapomeň - budeš tu s nimi rok... takže? Podívala jsem se na dveře a po tváři se mi rozlil úsměv. Pootevřela jsem tak, abych dvěře nevyrazila. Potichu a opatrně. Potom jsem poodkráčela dva kroky ode dveří a z dupáním je rozrazila: "NAZDAR! Jmenuju se Ryster sem ze Země!"

Z jednoho rohu pokoje se ozval výjek. Dala jsem kufr za dveře a šla se podícat, co to. V rohu tam ležela holka. Tvář měla bílou a zírala na mě jak na zjevení. "V pohodě?" zeptala jsem se. Pomalu kývla hlavou. Podle nápisu na dvěřích jsem zjistila, že tohle je moje jediná spolubydlící. Moc se mi to nepovedlo.

U sebe v pokoji jsem nedala hned do vybalování. Zaraženě jsem si sedla na postel. Ta holka se mě teď asi bojí. No super. Kdybych normálně vkráčela do pokoje... Jenomže prostě já... Měla to být jenom sranda...

Druhý den jsem se ospale vypotácela z pokoje. A co přede mnou - ona růžovovláska. Zjevně si mě nevšimla a upustila na zem nějakou věcičku. Když jsem k ní došla a zvedla ji, ještě byla holka na dohled. "Hej! Spadlo ti tohle!"

Otočila se a přešla zase ke mě. Nervózně přešlapovala. "Jé... aha.... díky."

Vzala věcičku a chtěla odejít. Napadlo mě, že bych se s ní docela rád i bavila. "Emm... Víš... dneska jedu do Magixu a potřebuju si koupit nějaký oblečky do školy.... Ty vypadáš jako někdo, kdo o tom něco ví.... Nešla bys se mnou? Tady na Alfee nikoho ještě neznám a byla bych ráda kdybys se mnou třeba šla ty, nebo jak chceš....?"

Holka se zavrtěla. "No... já asi něco mám..."

"Aha... Tak sorry, já jenom že..."

"No?"

Holka vypadala že by odě mě nejraději utekla a schovala se někde hodně hluboko pod zem. Situace už vyústila v dost velkou trapnost na to, abych byla schopná pokračovat a nebát se, že to bude ještě horší. "Já jenom že je fajn mít kámošku... ale ty jich máš stejně asi dost. Moc sem jich v životě neměla a obvzlášť teď a tady... Jenomže ty stejně nevypadáš na ten typ..."

"Tak počkat! Jakej typ?" skoro vyjekla. "No... Já sem spíš... no... taková normální... ale právě poto zvláštní... chápeš?"

"Eh?"

"No prostě sem tak trošku blázen, když se u jídla zašpiním, tak se tomu chechtám a nedělám z toho hnedka trapnost, směju se někdy i úplným blbostem a zkrátka si proto s většinou holek nepadnu do oka! Teď - v těch našich patnásti a šestnácti by jenom nejraději pomlouvaly! Minimálně u nás na Zemi, nesnáším to! Stačí si křivě zavázat tkaničku a hnedka tě pomlouvá tvoje nejlepší kamarádka! Stačí se k nim otočit zády a už můžeš jen polsouchat, cos dneska zas provedla!" vyjekla jsem na ni přes celou chodbu. Holka si mě zaujatě změřila. "V kolik tam jedeš?"