1x03

Proletěla jsem zatáčkou jako vítr a málem napálila hlavou do sloupu. Zatracenej hrad. Rychle jsem zpátky nabrala směr rovně chodbou a upalovala dál. Za mnou byl slyšet dusot všech těch potvor, co mě honily. No tak Auro! Makej! Letěla jsem dál a dál a chodba stejně nekončila. Kouzelnická hůl mi v ruce už dost kvalitně ztěžkla. Skoro v přímé uměrnosti s těžknutím hole mi za zadkem přibývaly další potvory. Zkontrolovala jsem si omšelý deník za pasem, který se mi zrovna podařil čmajznout a pokusila se zrychlit. Ale bohužel už mi docela docházela energie. I magická, i fyzická. Zničeho nic jsem prudce zabrzdila a málem sletěla na zem, přesně pod nohy mému problému. Rychle jsem ucouvla a nastavila hůl před sebe. A dusot za mnou se přibližoval. Až utichl úplně za mnou. Stála jsem tam obklíčená ze všech stran. "Nooo, tak asi... Nezahrajete si piškvorky?" vyvalila jsem ze sebe první blbbost co mě napadla. Veliký černý duch, který se zdánlivě skládal jenom z pláště se ani nehnul. Ten plášť byl fórovej. Viděla jsem ho bez něj a vlastně je to celkem pohlednej týpek. Jenom strašně zlej. Ale to by se možná vsáklo... Anebo taky ne. "Já tě to naučím... Chceš křížky nebo kolečka?"

"Ten deník." zavrčel. Vytáhla jsem si deník zpoza opasku. "Ten? Dyť strašně omšelej a..." ,otevřela jsem deník a zalistovala, "Ty to po sobě přečteš?"

S tím jsem si deník rychle narvala zpátky za opasek, protože příšerky už se po něm chystaly ohnat. Rychle jsem zhodnotila možnosti úniku. Nahoru se nedostanu, nade mnou je už země, ale pěkných pár desítek metrů nade mnou. A pode mnou... Rychle jsem praštila holí do podlahy a zapůsobila na ní svou zbývající energií. Praskla a já dopadla na hromadu sutin. Do nižšího podlaží. Rychle jsem z ní seskákala a utíkala dál. Ale vůbec jsem si tím krokem nepomohla.

Mimochodem - hrad je nepřesné označení. Vlastně to byl takový podzemní systém chodeb, dungeon, chcete-li. Už mi zbývalo jenom doběhnout na konec tamté chodby a najít schody nahoru. Jenomže teď jsem zase o patro níž.

Sotva jsem pletla nohama, ale přesto pořád běžela dál. Před očima se mi zamívalo. Už jsem nemohla. Nohu před nohu, máchat rukama, zase nohu před nohu. Zakopávala jsem sama o sebe. Najednou jsem do něčeho vrazila a spadla. Podívala jsem se nad sebe. Stála tam holka, snad tak mýho věku, a šklebila se na mě strašně nehezkým výrazem.

"Hej, Gizmo! Šunka!" hodila jsem po kámošce další přísadu do dnešní snídaně. Vzala jsem si službu v kuchyni s Gizmou a Irwin. Sice jsme byly jen tři na snídani pro celou školu, ale byla to celkem prča. Irwin rychle krájela mrkev, aby jsme ji mohly přidat do směsi a narvat do trouby. A to samé ještě zbývalo udělat asi tak s deseti dávkami. "Ryster, narvy tam ještě nějaký koření, nějak by to mělo vonět!" zavolala na mě Gizma. Pokrčila jsem rameny a začala hledat koření. Když jsem ho našla, vzala jsem do ruky první lahvičku. "Tohle né, taky né..." prohrábala jsem se pytlíčky a lahvičkami. "Hele, co je todle? Kočičí vývar?"

Gizma ke mě přešla a Irwin taky. "Podle mě je to pes. Psí vývar?" zasmála se Gizma. "A není třeba prostě zvíře?" zeptala se Irwin. "Jako myslíš: Koření chuti po zvířatech?" uchechtla jsem se. "Možná to potom má chutnat zvířatům..." mroukla Irwin. "Jenomže co by to dělalo v Alfijské kuchyni?" nadzvedla obočí Gizma. Pokrčila jsem rameny. "Stejně je tam toho troška... I kdyby to bylo dobrý, tak s tímhle to už neokořeníme. Hm, docela to voní. Po kytkách. Ochutnám to."

S tím jsem si nalila obsah lahvičky do pusy, v dobré víře, že v Alfijské kuchyni žádenj extra dryják nebude. Ale začalo mi po něm být celkem blivno. "Není tu kýbl?" vychrlila jsem ze sebe. Gizma i Irwin nadskočily a začaly nějaký hledat. "Asi ne Ryster, zajdu pro lékařku, aby ti něco nebylo.... Ježišmarjááá!!!" zaječela Gizma, když se otočila zpátky na mě. Irwin zaječela ještě víc a to už jenom proto, že se lekla řevu Gizmy. A co teprve, když mě taky uviděla. V první chvíly jsem nevěděla, co jim je. A taky jsem nevěděla, co to mám na zadku. Otočila jsem se, abych se mrkla a uviděla veliký, bílý a huňatý kočičí ocas. Chtěla jsem něco vyjeknout, ale z pusy... No teda tlamy, mi vyšlo jenom jakésy prapodivné zamňančení. Gizma v tu chvíly už držela v ruce pánev, jako zbraň. Ale nechystala se mě s ní praštit, držela ji jen pro jistotu. "Ok. Zvedni levou přední packu, jestli si pořád Ryster při zdravém rozumu." řekla. Chvíli jsem přemýšlela, která to je a Gizma znervózněla. A hodně si oddechla, když se mi podařilo zvednout tu správnou. "Musíme za zdravotnicí." vydechla. "Anebo za Palladiem." vykňourala Irwin. "Jdem Ryster, uvidíme, koho potkáme dřív."

Pokusila jsem se postavit na všechny čtyři, ale moc mi to nešlo. Nakonec jsem so proťapkala kolečko kolem kuchyně. Když už jsem na těch nohách stála, šlo to líp. Čumákem jsem k Gizmě dovalila lahvičku a strčila do ní packou. Pochopila, že ji má vzít s sebou. "A radši se schovávej, kdyby někdo šel. Ať nemají šok." řekal Gizma ještě a vyrazily jsme pryč z kuchyně. 

Rychle jsem si sedla mezi dva sloupy a zůstala zírat do protější zdi. Irwin a Gizma šly dřevěně dál. Víla kolem nás prošla a mě naštěstí doopravdy považovala za sochu. Když zašla za roh, rychle jsem vyběhla dál za holkami. Gizma se opatrně koukla za roh. Potom se za někým rozběhla. "Pane profesore! Pane profesore!" zakřičela. Rychle jsem mezi sloupy zase udělala sochu, kdyby se ještě nějaká ospalkyně šla podívat, co je to za povyk. Gizma vyšla zpoza ruhu s Palladiem v patách. "No tak Ryster, můžeš se pohnout." řekla mi. Přešla jsem před Palladia a sedla si s tázavým výrazem před něj. Chvíly na mě zíral a potom mávl rukou. "Pojďte za mnou dámy."

Irwin chtěla jít s námi, ale pak se zasekla. "Jdu do kuchyně udělat snídani. Potom mi pomůžete. Snad obě." řekla a rozběhla se zpátky. Palladium nejdřív vypadal, že ji zastaví, ale potom se na vykašlal. Rychle nás vedl do svého kabinetu, mimo učitelské křídlo. Uvnitř to bylo celé obstavěné lahvičkami a všemožnými pytlíčky s bylinkami. Taky maniak. Gizma mu vtiskla do ruky lahvičku od toho, co jsem vypila. Prohlédl si ji a úzkoslivě se na mě podíval. Na tohle ti nic dát nemůžu. Musíš se proměnit zpátky sama. Zavrčela jsem a rychle zase stichla, protože to přede mnou byl přece jen profesor. Zkusial jsem se soustředit na to, abych zase byla člověk... víla? No to vlastně zatím ne, jenom člověk. Zkusila jsem vyskočit a představoval si, jak dopadnu jenom na dvě lidské nohy. "Ou, to bylo efektní, máš na to talent." uznale řekal Gizma. Povedlo se mi to. "Co to mělo bejt?!" vyvalila jsem na Palladia oči a ukázala na lahvičku. Tvářil se z nás dost polekaně. "To je dobré, bylo to jen dočasné... ehm.... Můžete jít."

Otočily jsme se a nechtěly dál vyzvídat. Jenomže nás ještě zabrzdil. "Dámy, ocenil bych, kdybyste se o té příhodě nikomu nezmiňovaly."

"A pročpak?" zeptala jsem se. "Tahle lahvička mi jednou zmizela... nevím jak, možná mi spadla a někdo si ji spletl s kořením..."

"Ahá... a proč je to tak hrozný, dyť ste učitel lektvarů a mě se stejně nic nestalo." pokračovala jsem s vyzvídáním. "No, to se težko vysvětluje."

"A zdravotnici to snad říct můžu, kdyby mi něco bylo a zeptat se jí na ten lektvar, ne?"

"No zrovna přesně osobám jako další profesoři a zdravotnice byste neměly obvzlášť říkat."

S Gizmou jsme se na sebe podívaly. "A pročpak ne?" změřila si profesora Gizma. "Vlastně jsem ten lektvar ani neměl mít u sebe... a ani se něměl nacházet nikde ve škole. Jenom jsem ho chtěl zkusit namíchat, chápete mě... Byla to nehoda."

"A to by vás jako vykoply, kdybysme to řekly?" přidala jsem se zase do vyzvídání. "Asi ano... a ještě bych měl pořádný problém..."

"A vy máte svoji práci opravdu tak rád?" řekla Gizma. "A to by to byl opravdu tak velký problém?" pokračovala jsem těsně po ní. Učitel se zavrtěl. "Ehm. Ano."

Něco mě v tu chvíly napadlo. Bylo to ode mě dost, fakt DOST hnusný ale... "Ale my holky sme strašně ukecaný, co když nám to někde uletí?"

"To by opravdu nemělo..." úzkostlivě řekl profesor. "A co kdyby neuletělo, kdyby naše kamarádka nebyla vyhozená za její drobné neúspěchy v hodinách... Víte to... Irwin... Prý jí to v hodinách moc nejde..."

Gizma se pousmála. "Jooo, Irwin říkala, že je náááhodou zrovna dneska odpoledne porada, kde se o tom bude mluvit..."

Profesor si zjevně zrovna v tu chvíly uvědomil, že ON je tu profesor. "Tak dámy! Mám to brát jako vydírání?"

Já jsem znervózněla, ale Gizma zareagovala bleskově. Vyškubla mu lahvičku z ruky a narvala si ji do kapsy. "Brala bych to spíš jako něco za něco." řekla u toho. "A navíc by to bylo pro dobrou věc. A stejně - i když jí nejde kouzlit, tak v lektvarech snad tak špatná nebude, tam se nekouzlí." dodala. "To máš pravdu, ale nebylo na škodu se zmínit ještě o dvou drzích vílách!"

"A možná by nebylo na škodu se zmínit o jedné drobné příhodě." zavrčela jsem. "Ta holka má problém a ředitelka nám ve svém rozpoložení pomůže stěží. My hodláme najít řešení, ale když tu holku vykopnete, tak ji vykopnete na ulici. Ona nemá, anebo lépe řečeno NEVÍ, kam jít. Vám stačí udělat jen to, že přetáhnete na svoji stranu ze dva další učitele, opravdu by to tak bolelo?!"

Palladium se zamračil. "Tak dobrá."

Vyvalily jsme se z jeho kabinetu a opřely se o zeď. "Tak tohle málem nevyšlo." vydechla jsem. "Hm." dostalo se mi odpovědi. Gizma z toho taky byla celkem vedle. "A bylo to od nás pěkně hnusný."

Na to se už Gizma usmála. "Ale každá víla přece musí být tak trošku pořádná potvora, ne?"

Zašklebila jsem se. "Poď si plácnout!"

Ta šklebící se holka mi vyrvala deník zpoza opasku a chvilku na to mě už odzbrojenou táhly dvě příšery kdoví kam. A pořád hlouběji a hlouběji do podzemní pevnosti.... Co se mnou bude? A kde já jsem tu holku jkenom už viděla?