1x02

"No tak pohni!" ječela jsem na Gizmu, táhnoucí ji co nejrychleji pryč. S výjekem jsem nadskočila, když mi pod nohy spadla jakási magická věcička, která mě ale určitě neměla pohladit. Gizma se strašlivě řechtala a nemohla přestat. Naprosto jsem ji chápala, tyhle záchvaty mívám taky, jenomže teď se opravdu nehodilo. Prudce jsem s holkou škubla, když ji málem trefila další magická koule. Bylo težké ji za sebou vláčet a u toho ještě v druhé ruce držet veliký květináč se zakrslým mandarinkovníkem.

Bylo strašně zvláštní, jak rychle jsem se s ní skamarádila. Mimochodem - Gizma je ta růžovovlasá holka. Jenomže začátek tohohle byl, když jsem s ní přijela do Magixu:

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Město bylo neuvěřitelné. Nikde žádné papírky, smog, nebo cokolic tak pozemského. I když jsme se nacházeli v centru Magické dimenze, tak Magix nijak nenarušoval svoje okolí. Jako by les plynule přecházel v město a jeden si toho málem nevšimnul. Růžovovlasá holka vedle mě šla se založenýma rukama. Zjevně litovala chvíle, kdy se rozhodla sem se mnou jet. "Tak kam zajdem... poradíš mi?" zkusila jsem to. "Poď najít nějakou zkušební kabinku." zahučela nevrle. V tu chvíli bych tam raději byla sama uprostřed města než s ní. "A jak se vlastně jmenuješ?"

"Gizma." houkla znovu. "Já Ryster." řekla jsem jí, ale zjevně ji to nijak netankovalo. Zaujatě jsem prohlížela výlohy obchodů, kolem kterých jsme procházeli. Ale u jednoho jsem se zasekla. Gizmě chvilku trvalo, než zjistila, že už vedle ní nejdu. Otráveně nacouvala vedle mě, aby se mrkla, na co tak zírám. S nosem na výloze jsem zírala dovnitř. "Myslíš, že když si ji koupím, tak mi ještě zbude na ohoz?" zahuňala jsem na Gizmu. "Kterou?" zeptala se mě. "Tu mandarinku!" ukázala jsem ve výloze menšího květinářství na docela slušně veliký stromek. Gizma se mrkal na cenovku. "Jo tak to by mohlo, ale nejdřív snad koupíme to oblečení, ne?"

"Hm, díky, nemám v té vaší měně přehled... Ale co když ji mezitím někdo koupí? Je dokonalá! Postavím si ji do pokoje vedle skříně... A musím ji pořádně zalejvat... Možná ještě nějaký hnojivo... Že by? No tak to by snad taky moc nestálo... A taky nějakou konvičku, o kterou zakopnu pohledem vždycky když vkročím do pokoje, ať na to zalejvání nezapomenu."

"No tak ale nejdřív potřebuješ to oblečení... A beztak taky chceš nějaký pořádný, jak to tak znám, takže to budem muset s takovouhle prolítnour slevy... Zachraňte mě..." konec si sykla skoro neslyšně pro sebe. "Ale prd! Možná bych něco vylovila v kufru... Trika mám! Jenom botky, nějaký obyčejný škrpály a návleky na nohy, kraťasy snad taky najdu!"

"A budeš jak otrhanec?"

"Má bejt? Se na tu kytku mrkni! Je suprová! Snad mi doma mmaka zaleje ten zbytek... Když ona je neumí zalívat... Jenomže já sem si je nemohla sbalit..."

"Ale fakt nejdřív poď pro ty věci, ty kytku s sebou nemůžeš tahat!"

"Jenomže aby ji nekoupil někdo jinej... ještě by mu zdechla... Chudina."

"Co sem komu udělala?"

"Cože?"

"Nic... Jen.... Za prvé pokud ještě nevíš čeho jsi víla, tak to asi vím a za druhé tu počkej!"

Vlítla do kvetinářství, ta chvilku se objevily dvě ruce a vyndaly květinu pryč z výlohy, to už byla Gizma venku. "Máš ji zamluvenou!"

Zasvítily mi oči. "Díky!"

S tímhle jsme zírání do výlohy ukončily a běžely ke kabince. Taky jsme potřebovaly být do večera zpátky ve škole. Skočila na zkoušecí místo a na nohou se mi objevily první botky. Trošku jsem se v nich proběhla kolem. "Jé, ty sou super! Ani moc netlačej!"

"Nooooo, ony by tě správný boty neměly tlačit vůbec..."

"Nevadí! Tyhle beru! Zbyde mi ještě na tu kytku?"

"Hele, zkus si další! Na tohle nejsem zvyklá!"

"Stejně ses tvářila otráveně, když sem tě semka dotáhla!"

"Hele, zkus si další, nebo nejsem tvoje kámoška."

Chtěla jsem plácnout něco o pěkně blbé výhružce, ale pak mi došlo, co mi ta holka tím chtěla říct. Přece jsem se ní kamarádit chtěla! A je celkem fajn. Skočila jsem zpátky na zkušební místečko a počkala na další boty. Gizma se usmála. Tak jsem si asi našla kamarádku...

Skončily jsme s celým oblekem a ještě ke všemu dost načančaným. Nevím, co si Gimza představovala, že budu kupovat. Boty s diamantovými koncovkami na tkaničkách? Zjevně bohužel ano... Ještě mi zbylo docela hodně. "Nechceš nejdřív skočit někam na jídlo? Zvu tě!" usmála jsem se na Gizmu. Chvilku váhala. "Co bys mi něco kupovala, ještě si musíš skočit pro kytku."

"Ještě mám dost! Tak co by sis dala?"

Gizma pokrčila rameny. "No já... není tu někde stánek s bramborovým salátem?"

"Jasně, támhle!" vyrazila jsem jedním směrem. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že Gizma na mě zírá s otevřenou pusou a stojí pořád na místě. "Coe?" zeptala jsem se jí. "Asi ti to povím po cestě..." vymáčkla ze sebe.

Stály jsme opřené o jeden dům a z misek se cpaly salátem. "Tak začni." řekla jsem Gizmě s plnou pusou a teprve potom mě napadlo polknout. "Nooo, ono se se mnou většina holek baví kvůli tomu jak vypadám, jak se oblíkám, jakej mám účes! A strašně mě to štve! Všechny to sou princezny a celej den nemají na práci nic jinýho než drbat. A já sem vlastně docela samotář, jenomže když už konečně sem chvilku sama, tak už před domem stojí další a chce po mě radit s hadrama. Proto sem se na tebe tak šklebila. Promiň."

"Pohoda, chápu. A cos to měla s tím salátem."

"U vás brambory nebyly jídlo chudáků?"

"*Polk*, původně jo, ale teďka se tím cpou všichni. Stejně ti bohatí nevěděli kolik by do sebe nacpali kaviáru, kterej je mimochodem děsně hnusnej. Nevím co maj proti bramborám."

"Jo tak to já taky ne. Jdem pro tu kytku?"

"Jasně."

Vrátily jsme prázdné misky do stánku a utíkaly pro mandarinku. Koupila jsem si kytku a hrdě si ji nesla po ulici. "Mimochodem s těma kytkama, co máš doma ti možná pomůže Faragonda, mohla by ti je sem přemístit. Jenomže je teďka strašně nevrlá."

"Proč?"

"Něco se jí prý stalo, snad jí někdo umřel, či co... A od té doby má vůči vílám málem averzi. Prý chce s tím ředitelkováním dokonce skončit."

"Fakt? Ona bývala milejší?"

"Ty ji neznáš, co? Byla jsem se na Alfeu podívat, když mi bylo dvanáct. Den otevřených dveří. Byla strašně milá a hodná, všechno nám ukazovala a básnila o věcech ve škole. Ukazovala nám co dovedly její studentky a tvářila se strašně hrdě. A zbytek vím podle dnešních snídaňových drbů."

"Tak to je luxus." ufrkla jsem si ironicky. "Dokonce letos vynechala část projevu o čarodějkách z Mračné věže." řekla ještě Gizma. "Aha... a kdo to je? Mimochodem, když už sme u toho, co je to za bandu protivně vypadajících holek před náma?"

"Jako na zavolanou, tohle jsou ony. Tvař se neutrálně a dej si tu kytku k boku ke zdi."

Poslechla jsem ji. Holky o nás už opravdu projevovaly zájem. "Nazdár slepicé! Jak se vedé? To se ti na ty vlasy vykakal růžovej poník?" zahuhňala jedna z nich směrem k Gizmě. Druhá se přidala. "Jo a ještě jí to tam pořádně rozmatlal, podívej jak vypadá! Asi nemá ani na šampón."

"A vám se na rypák vylila flaška make-upu?!" neudržela jsem se. Gizma se nekontrolovatelně rozchechtala.

A jsme doma. Takže se tu teď řítíme jako dva blázni po ulici a za námi banda čarodějek. "Tak když se tak chechceš, tak aspoň, přemýšlej, co udělat!" zaječela jsem na Gizmu. Už v sobě začínala smích docela slušně dusit. Vykroutila se mi a běžela sama vedle mě. Pořádně jsem si chytla kytku. Gizmě se v ruce objevila fialová hmota, která se sformovala na docela dost pěkný náhrdelník. Zůstal tak nepěkně fialový, ale i tak se mi líbil. Rychle nad ním jaksi máchla rukou a potom si ho dala jenom do jedné dlaně a v běhu s ním máchala kolem svého boku. Čarodějky si ho rychle všimly. "Když nám dáte to tentononc, možná vás necháme!!! Je to hezký!" zahýkala jedna. Gizma ho beze slova hodila ještě docela daleko za ně. Otočily se a běžely pro něj. Během chvíle se za námi ozvala hádka o náhrdelník. Zaběhly jsme za roh naskočily do autobusu. "To bylo dobrý." řekla jsem jí. Usmála se. "Držím se jména, nebo ne?"

"Ty tohle děláš normálně? Myslím ty věcičky. Jednu zahodilas přece přede mnou, ne?"

"Jo, vlastně je to super prča. Vyrobíš věcičku a potom ji očaruješ. Nějakým vtipným kouzlem, třeba že vždycky když si ji sundáš, tak pět minut od té doby budeš slyšet jak se někdo hádá o to, jestli budou k večeři palačinky, nebo ne. Je to otravný! A pak ji zahodíš na náhodném místě. Je to sranda za všechny prachy."

"Tak takhle... co to je za fialovou věc?"

"Myslíš Morphix? Je to taková kouzelná tekutina. Vlastně jsem tak trochu víla Morphixu."

"Ahá."

 

Vesele jsem vešla do pokoje, ale vzápětí se zasekla. Z místa mé spolubydlící byl slyšet pláč. Opatrně jsem vešla k ní do pokoje. Ležela zkroucená na posteli a brečela. "Ahoj... Co se stalo?"

"Já na konec přestanu, ahoj." fňukla. "Co se stalo?" zopakovala jsem a zacouvala ke dveřím, abych si přečetla její jméno. Jmenovala se Irwin. "Tak spusť." postrčila jsem ji. "Ono... ředitelka mě pořád sleduje takovým pohledem. Smutným. A vyhýbá se mi, nevím proč. A učitelé mě plísní, že jsem až moc hodná. Jenomže já taková prostě jsem! A navíc nejsem schopná kouzlit! Ani trošku! Palladium dokonce říká, že ani žádnou sílu nemám! Jenomže já musím! Jsem si tím jistá! Nechápu to!" brečela dál. Vyběhla jsem na chodbu pro Gizmu. Přišla se mnou zpátky. "Nevíš, jak jí pomoct?" zeptala jsm se jí, "S ubrečenýma to moc neumím..."

Gizma si k ní sedla. "Proč bys neměla mít sílu? Víla přece jsi, to víš. A všichni to ví. Je to z tebe cítit."

"Já nemám a je to pravda. Cítím to. Ale pořád jsem si jistá, že já tu sílu měla! A pokud to takhle půjde dál, vyloučí mě."

"To se spraví...!"

"Jenomže já nevím, ani kam půjdu, pokud mě vyloučí!"

"Jak to?!"

"Já si pamatuji jen, jak jsem šla sem na Alfeu. A víc nic..."

Zmateně jsme se na sebe s Gizmou podívaly. "Víc nic?!"