1x12 Au

V tomhle světě věčné zimy se toho moc ulovit nedá. Všechno se schovává, pokud tu vůbec něco je. A když už to tu je, tak se to schovat umí zatraceně dobře a to mi věřte. Právě to byl nejspíš ten důvod, proč skupinku lovců tak moc zaujal a naprosto nepopsatelně překlapil stín, který se naprosto bez jakýchkoliv pokusů o skrývání, pohyboval kolem lesa. Jejich zrak byl vycvičený všimnout si všeho v téhle ledové pustině. A ten sněžný levhart, co běžel okolo a nevěnoval jim sebemenší pozornost, jim doslova vyrazil dech. Chvíli na něj z otevřenými pusami zírali, než si uvědomili, že pokud se nevzpamatují a nebudou střílet, mohl by jim levhart, ten výstavní kousek a na tomhle místě prostě a jednoduše poklad, při svém velmi rychlém kočičím tempu pláchnout

Ucítila jsem v boku tupou ránu a hned po ní pronikavou bolest. Zařvala jsem a upadla do sněhu, který se pode mnou začal ihned zbarvovat do jasně sitě červena. Jenomže svět kolem mě začal nějak podivně ztrácet na barvách. Zhasínal mi před očima. Pomalu. Hodně pomalu. Jenomže jistě. Cítila jsem, jak mi odplouvají síly někam daleko do neznáma a začala se mě chytat smrtelné zděšení.

Lovci se s jásotem rozběhli k úlovku. Za tu kůži by si mohli pořídit třeba celé město. Což by vlastně nejspíš také udělali, kdyby se s úlekem nezastavily u prohlubeniny ve sněhu, zbarvené do červena, ve které ležela dívka s mokrým tričkem v puse. Z krví mrznoucí v žilách pozorovali, jak se jí z levé ruky mizí drápky a bílá srst. Pak už byla prostě jenom člověk. Vůbec se nehýbala, nebylo ani poznat, jestli ještě dýchá. "Necháme ji tady." vypravil ze sebe z lovců. "Umře tu." hekl druhý. "To umře i tak." dostalo se mu odpovědi od prvního, který vrhl skeptický pohled na šíp v dívčině hrudi. Ostatní pokyvovali, ale výraz v jejich tvářích se náhle změnil z ulekané na absolutně zcela nepopsatelně k smrti vyděšený. Dívce se v ruce začala objevovat světlounce zelená záře a postupně se jí před ruku rozšiřovala po celém těle. Až nakonec zářila celá. S lapáním po dechu začali couvat a jeden z nich vyjekl, když se šíp v její hrudi rozpadl a rána se jí sama od sebe zacelila. Nějaká neviditělná síla začala dívku, zářící jako světlici, táhnout do vzduchu.

Myslela jsem, že je po mě. A taky by bylo, kdybych nebyla víla. Takže si můžu pogratulovat. Moje nanicovaté schopnosti se právě probudily. Matně jsem vnímala křupání sněhu, jak ode mě někdo zběsile utíkal. Asi ten vykuk, co mě trefil. Pak jsem na zádech ucítila šimrání a všechno kolem mě zahalila záře, která mě o přes zavřené oči oslňovala. A pak jsem stála zpátky na ledové pláni.

Vedle mě v kaluži krve se válelo přebarvené tričko na rudo s kamenem a v povzdálí jsem si všimla několika utíkajích mužů, kteří se mohli přetrhnout, aby už byli co nejdál. Začala jsem se prohlížet. Můj obleček tvořila bílozelená kombinace barev, sukně s kraťasy, top začínající nad břichem s krátkými rukávy, na rukou jsem měla po lokty rukavice bez prstů a na nohou kozačky. Spokojeně jsem se prohlédla a pak se ve sněhu chvíli otáčela jak pako, protože jsem se nemohla podívat na záda. Nakonec jsem to vzdala a sebrala se ze sněhu svůj balíček k doručení. Chvíli jsem váhala a nakonec se dokopala k nejistému vzlétnutí. Kupodivu mi to nešlo nejhůř. Mírně nejistě jsem se rozletěla zpátky do města.

"Do háje, kerej blb sem dal ten strom?!!!!" rozlehl se rozhořčený výkřik z až podivně neobvyklé výšky ledovou pustinou...