1x11

Upalovala jsem sněhem dál a dál. Kolem dokola bylo jenom bílo. Už jsem nedokázala říct, jak dlouho běžím, ale stejně jsem běžela dál. Krajina byla pořád stejná, neměnila. Jenom sníh a sem tak už staletí spící les. Někdy kolem ní proběhl králík, který zděšeně utíkal přede mnou, šelmou, jindy dokonce proběhla i srnka. Nechápala, jak tu ještě můžou žít. Co jíst nepochybně už nemají. Zastavila jsem a zahrabala ve sněhu. A pod ním - čerstvá tráva. Vypadala, jako by bylo jaro. Pěkně zelená a veliká. Vykulila jsem oči a ucouvla od díry ve sněhu. Jako by se tu zastavil čas.

V duchu jsem nadávala, že jsme Auru do té knihovny vůbec pustili. Ale co už. Bylo to nutné. Musíme se odtud dostat. Podle některé z místních legend by se měl v řece nacházet kámen. K mému převelikému štěstí nikdo neví jak vypadá, ani jak je veliký. Ale jelikož by nás odtud mohl pomoct dostat, tak já ho musím najít. Prý ho ucítím. Než tyhle instrukce jsou horší než naše praktická hodina lektvarů. Tam vám alespoň ŘEKLI jak to vypadat NEMÁ. Tady si můžu vybrat. A taky musím kolem té zpropadené řeky pobíhat, dokud ho nenajdu.

I když se mi to zdálo, vzhledem k druhu zvířete ve kterém se měním, takřka nemožné, tak jsem zjistila, že mě začínají bolet nohy. A s bolestí se dostavilo ještě něco. Takové zvláštní brnění. A zesilovalo. Ztuhla jsem. Zkusila jsem poklusat o kousek dál. Ještě to zesílilo. Znovu. Teď to zesláblo. Vrátila jsem se tam, kde se mi ten pocit zdál nejsilnější.

Přeměnila jsem se na člověka a s obrovskou nechutí pohlédla na řeku. Od té doby se dokážu měnit v kočku, začínam nějak podezřele nemít ráda vodu. A to nemluvím o ledové vodě, v ledové zimě, v málem zamrzlé řece. Naštěstí to vypadalo, že voda mi bude maximálně po kotníky. Zatnula jsem zuby a vstoupila do řeky.

Vždycky jsem byla hodně optimista. V moment, kdy jsem ponořila nohu do vody, jsem vyjekla, jelikož mi voda sahala minimálně docela slušný kus nad koleno. Málem jsem se rozbrečela, když jsem musela do řeky ponořit i druhou nohu.

Došlo mi, že si musím pohnout, jinak ztratím cit v nohou a brnění už neucítím. Rychle jsem se začala řekou brodit a porovnávat, kde mě nohy brní nejvíc. Nakonec jsem an ten kámen šlápla. Bylo to jako dostat elektřinou. Nohy se pode mnou podlomily a já se rozplácla do vody. Ledové vody. V ledové zimě. V ledové řece. Chtěla jsem zakřičet, ale v moment, kdy mi do pusy šlíchla sprška vody z rybí příchutí, jsem to vzdala. Strhla jsem ze sebe tričko, navlékla si ho na ruku a zašmátrala po kameni. Naštěstí jsem si alepoň všimla, který to byl. A i kdyby ne, tak se ten zářívě zelený kámen přehlédnout nedal. Sebrala jsem ho a třesoucíma rukama ho celý pořádně zabalila do trička.

Když jsem se vyhrabala z řeky, udělala jsem na tričku uzel tak, abych si ho mohla dát do pusy. Vzala jsem onen uzel do zubů, přeměnila se v kočku a vytřepala ze sebe co nejvíc vody. Moje huňatá srst naštěstí rychle schla a hřála i mírně vlhká. Rozběhla jsem zpátky do města.